Odhalování?

15. května 2017 v 23:10 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI
Vážení a milí.

Začíná to vypadat tak, že byť jsem byla zarytým odpůrcem, tak i mě dostihla tíha doby internetů. V téměř plné parádě.

INSTAGRAM. Již nebudeme déle anonymní.

Protože, logicky, kupí se mi v telefonu tolik fotek kočičích a psích, že nejde je s vámi nesdílet. Ochuzuji vás o tolik smíchu a nepochopení, o tolik chuchvalců chlupů, bláznivých póz a neskutečně zadumaných výrazů. Zvířecích.

Já i Cecil, inu, taky se tam občas objevíme, to je přece jasné. Nenecháme všechnu slávu jen Cibuli, Rusochlupovi a Špekorískovi. Tůčkovi bůčkovi - začínáme jej podezírat z toho, že se bude dělit. Jako se dělí buňky, bude se dělit i náš kocour. Zatím má jednoho menšího, téměř už kočku připomínajícího špeka na břiše. A opravdu řádně jej krmí, řádně, a za chvíli pukne a budeme tu mít ty sedmikilové vyžírky dvě. Vážně nevím, co si pak počneme.

Spíš je mi úplně jasné, jak to skončí. Přepíší se všechny pohádky o Otesánkovi. Už to nebude chlapeček, nýbrž kocourek, který bude mít své, stejně ničivé, dvojče. Všechny nás sežerou, i s Bytem, a celým městem.

Každopádně. Fotky se začnou objevovat i zde, o tom žádná, ovšem pokud nás chcete mít před očima pořád, sledujte nás na facebooku i na instagramu.

Juch!

Vaše Tonka se smečkou
 

Novinky z našich životů

27. dubna 2017 v 21:37 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI
Konečně se, moji milí (ač vás tu moc není), dočkáte relativně aktuálního dění v našich životech. Chvíli jsem sice jen tak seděla a koukala na blikající kurzor, protože jsem si nedokázala vybavit, co by stálo za to vlastně zmínit. Sepsat. Vtisknout do tohoto imaginárního papíru. Hlavou mi stále běhala jedna věc - však nám se v životech nic extra neděje. Po chvíli lelkování s kurzorem mi došlo, že vlastně ani jeden den našeho života není neextrémní.

V každém dni se děje něco, co je jistým způsobem extra.

Buď extra negativní, nebo extra pozitivní, extra vtipné, extra smutné, extra šílené… extra nudné?

Něco extra je například to, že si koupím sedmi set padesáti gramovou Nutellu a nesním ji během jednoho dne. To je na mě vlastně až moc extrémní situace. Ikdyž, ono to má velmi logické opodstatnění - tuhle úžasnou sklenici šíleně návykové hmoty jsem si koupila večer před tím, než jsme odjížděli k mým rodičům na velikonoční svátky. Neuvěříte, jak moc silné nutkání jsem měla přibalit si mého mazlíčka s sebou. Několikrát jsem se na předmět štěstí mých chuťových buněk otáčela a stále mě to k němu táhlo.


Nakonec jsem odolala a díky čtyřem dnům mimo Byt se tento nutelí exemplář stal tím, který v mém vlastnictví přežil nejdéle.


Cecil a Tonka - profesionálové rekonstrukcí

18. dubna 2017 v 10:02 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Moc mi nejde držet se přítomnosti, protože mám tak trochu pocit, že je toho stále mnoho nevyřčeného. Tak například ten čas, kdy jsme s Cecilem lehce rekonstruovali Byt. Píšu lehce, protože těžce to ani nešlo, a navíc jsme jen v nájmu, tak jaképak copak.

Měli jsme to dopředu naplánované. Já možná až přespříliš, ale moje zběsilé měsíční plánování, časový harmonogram a finanční náročnost celé akce, se nakonec ukázalo jako docela dobrý tah a ušetřilo nám to nemálo času. Ale co si budem, musela jsem s tím být vážně otravná.

Já jsem si v práci brala týden volno, myslím k tomu vyšel ještě nějaký ten svátek, takže času jsme měli fůru (nebo tak se to alespoň ze začátku zdálo). Docela dost jsme se na tu naši velkou akci těšili, i když musím přiznat, že ve mně hlodaly opodstatněné obavy.


Vždyť to nestihneme.

 


Jaké jsou výhody kočičího čtyřnožce?

4. dubna 2017 v 21:30 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI



1) Nejste sami.

Nebo spíš, jste sami, jen když vaše kočka chce být sama. Od té doby, co mám kočky, si nedovedu vybavit moc okamžiků, kdy je nemám za zadkem. Někdy i doslova. Vstávám na Tůčkův budík, na záchodě mám na klíně Cibuli, v umyvadle mám Cibuli, ve sprše mám Cibuli. Snídám s Bůčkem na klíně a Cíbou v taléřku/misce/skleničce, než se stihnu obléct, mám minimálně na černém tričku teplý otisk kočky s památečním chlupatým dekorem. Umývám nádobí s kočkou za krkem, vařím s kočkama pod nohama, pracuji s Tůčkem na klíně/Cibuličkou v mikině/oběma kočkama rozvalenýma napůl na notebooku, napůl na externí klávesnici, nebo kdekoli nalepenýma na těle. Vytírám s Cibulí zavěšenou na mopu, večeřím pod dohledem Špéčka. Prádlo věším za povzbuzování Cibulky. Knížku čtu obklopena kočkami, na film se díváme obklopeni kočkami, když se nezadaří vyhnat je na noc z ložnice, spíme s kočkami - Cibule pod peřinou (má holka jeden tak trochu zlozvyk - jelikož spávám nahá, tak se mi občas přisaje na prso, jako fakt!) a Špek na hrudi/na krku/místo mé hlavy na polštáři


2) Jste hrdým vlastníkem vyhřívané šály, elektrického hřebenu a zahradníka v jednom!

No neberte to. Jak jsem se zmiňovala výše, Špek je dokonalá vyhřívaná šála. Když jsem si ho domů přinesla jako malé kotěcí nedochůdče, tak se můj krk stal jeho nejoblíbenějším místem ke spánku. Špekís i Cíba docela dobře suplují i hřeben. Jednou jsem byla přes noc dokonce i u kadeřnice - ráno jsem nevěřícně zírala do zrcadla, kam mi zmizel pramen vlasů, že mám nad uchem jen pár centimetrových vlásků. Občas se budím i díky tomu, že mi Tukís spící za hlavou čistí vlasy. A poté je prská na všechny strany. Nebo mi tím chce naznačit, že bych si je snad měla umývat častěji? Inu a k tomu zahradničení. Na to je u nás expert Cibule. Neexistuje ani jeden květináč, který by alespoň jednou nepřesadila. Je opravdu zázračná, protože krásně naklíčenou pažitku rozházela po bytě během půlminuty mé nepozornosti. Jestli se chcete dočíst víc o jejích kouzelných schopnostech v oboru Hlínapocelémbytě, tak prosím - zde.


Lehké pondělí

28. března 2017 v 22:06 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Takhle v noci v úterý, máme lehké pondělí.

Pondělní ráno bylo stoprocentním opakem slova lehký. Jenomže tu nechci nadávat, tak jsem se snažila najít alternativu ke slovu, které provázelo celé mé ráno. Lehká děva. Ta byla první, která letěla z postele. Tedy - z úst.

Od té doby, co mám doma psa, kocoura, kočku a přítele, mám pocit, že v mém životě probíhá denní nácvik pro povolání Maminka. Jen taková poznámka pod čarou…

Lehká děva, zavři tu hubu, ty uřvaná příšero! To letělo směrem k Tůčkovi. (Asi bych měla sepsat i podrobný tahák, kde budou všechny možné zkomoleniny již jednou řádně zkomolených jmen mých milovaných.) Vstala jsem kdovíkdy, za černočerné tmy, poslepu jsem nakrmila ty dva umňaukané hladové krky, a ponaučená ze všech těch dnů předchozích, jsem se, bez obeznámení se s nynějším časem, opět zakutala pod peřinu. Mohla jsem ležet tak, um, dvě minuty? A další řev. Tentokrát to byl budík…


Milují a nenávidí

25. března 2017 v 23:13 | Tonka Bláznivá

Láska a nenávist.

K vodě.

Aneb Jak to u nás vypadá, když je z nějakého důvodu potřeba vyprat zvěři kožíšek.

Divíte se nad důvody? Je to zcela prosté.


Už to umím!

22. března 2017 v 20:36 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Stěhování už mám nacvičené.

Do svých šestnácti jsem si nedokázala představit, co to je, když se člověk musí odstěhovat. Z domu. Na střední jsem pak ale pelášila značně daleko, a ačkoli jsem se na víkendy vracela domů, vezla jsem si téměř vše s sebou. A nebylo toho málo. Nejvíc krabic zabraly knihy, bloky, papíry, barvy a věci tomu podobné. A věci naprosto zbytečné.
Při prvním stěhování jsem měla takové zvláštní pocity, jakože u sebe nebudu mít všechno, na co jsem zvyklá, a co když tuhle věc budu nutně zítra potřebovat? Pravděpodobnost byla samozřejmě nulová. Člověk si po čase tak trochu uvědomí, že víc než polovinu věcí vlastní zbytečně, že se bez nich obejde úplně v pohodě. Že mu vlastně vůbec nechybí. Přesně na to jsem přišla, když sem poprvé opustila pohodlí domova.
Takže.

1. Tetička

Poprvé v šestnácti - to stěhování. Asi na rok jsem měla klid, bydlela jsem u tety, která každý den jezdila do práce do města, kde jsem měla školu. Pokoj jsem měla z bývalé pracovny. Nebo spíše pracovničky. Ve chvíli, kdy se do malé místnůstky, kde se jedna stěna skládala z okna a dveří na pidibalkon, dala postel, malý pracovní stůl a uzounká skříň, bylo plno. Zůstalo místo akorát na to, abych prošla od dveří ke stolu a oknu, nebo se cestou svalila do postele. Kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla to taková moje pidizašívárna.


Hliněný čtvrtek

16. března 2017 v 23:26 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Měla jsem vážně skvělý čtvrtek.

Takový ten den, kdy se stane tolik krásných věcí.

Deset minut před budíkem mě vzbudil Špekomil. Řval za dveřmi ložnice, škrábal na dveře, jakože umírá hlavy a potřebuje doplnit tři tuny granulí do všech svých osmi žaludků. Nedobrovolně jsem se vysypala z postele, hodila jsem na sebe župan a šla mu nacpat do krku nějaké jídlo.

Při snídani, kdy jsem seděla zabalená do deky na gauči, srkajíc kakao, jsem si uvědomila, že jdu vlastně k zubařce. Shodila jsem z klína kočky a odehnala pohledem žebrajícího psa, vyčistit zuby, pořádně, vyvenčit psa a minutu po osmé jsem byla v čekárně. Hezky mi to vyšlo.

Zubařů se nebojím, nevadí mi k nim chodit - tedy jen pokud to nejsou sadomasochističtí magoři, kteří mají amalgán místo mozku a vrtání cizích zubů je sexuálně uspokojuje. Přesně taková byla moje bývalá zubařka, jinak si totiž nedovedu vysvětlit tu prasárnu, kterou díky rentgenu odhalila moje nynější zubařka. Všechno špatně, hrozně, zle, ničí vám to zuby, rozpouští se vám čelist, zuby jsou prasklé, trpí, viklají se… při dnešním dvouapůlhodinovém zásahu pro záchranu dvou zubů bylo odhaleno především to, že ty mé šíleně rozvrtané zuby byly vlastně úplně zdravé. Po kazu či poničené tkáni ani památky. Nic. Na to, že mi z těch zubů nic nezbylo, tak jsou zuby zdravé. Hezký paradox, co?


Okénko historie

14. března 2017 v 21:45 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI
Okénko historie.

Dělám si srandu. Jen vám chci říct, jak to bylo s Bytem s velkým B. Pokud vás to teda zajímá.

Nezajímá? No nevadí.

Začalo to úplně jednoduše. V druháku na střední jsem se rozhodla, že na výšku nejdu. (Zatím vám to dává smysl, žeano?) V tomto duchu jsem se dopracovala až k přijímačkám na vysokou, které jsem úspěšně bojkotovala. Jela jsem si testy stylem - tak tohle je blbost, takže za bé. Tak tohle je jasné céčko, jedna plus jedna je každopádně tři a pes má čtyři ocasy. Ku mému opravdu VELKÉMU podivu jsem se na jeden obor z mnou zvoleného dvouoborového studia dostala, ovšem žurnalistika mi utekla o pouhé čtyři body. Což je na těžký bojkot vážně překvapující výsledek. Každopádně, dopadlo to tak, jak jsem chtěla. Uf.

Z přítele přítelem III. / Tonka a Cecil

8. března 2017 v 22:19 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

Jak jsem slíbila, tak píšu. Zase. Děsný, co.

Jen abyste si nemysleli, moje paměť není po těch letech úplně nejlepší (ne, nebojte se, nejsem žádná scvrkávající se babička, která objevila kouzla a taje těch internetů), ale i přesto se mi opravdu špatně vzpomíná na ty maličkosti čtyři roky zpátky), takže jsem včera vytáhla svůj starý mobil a málem jsem si odvařila palec při posouvání na prvopočátek esemes konverzace mezi mnou a Cecilem.

Nejsem si sice přesně jistá, jestli to bylo den po líbacím večeru, nebo víc dní, protože zprávy z těchto inkriminovaných dní mi v mobilu prostě chyběly. Nechápu.


Kam dál