Únor 2017

Z přítele přítelem I. / Tonka a Cecil

23. února 2017 v 10:04 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

No, a jak to bylo s námi?

S Tonkou lehce Bláznivou a Cecilem, tak trochu Pohodlným?

Začnu spíš od sebe… ono vlastně z pohledu Cecila toho ani moc psát nemůžu, takže jako bych tu větu ani nenapsala.
K základce se vracet nebudu (což znamená, že se k ní stejně někdy vrátím), to nebyly příliš hezké roky. Ovšem za zmínku stojí bývalý přítel, se kterým jsem začala, dámy a pánové, chodit na konci devítky. Na střední jsem šla do sto třicet kilometrů vzdáleného velkoměsta - tedy pouze pro mě to bylo velkoměsto. Ona přeci jenom změna počtu obyvatel ze sta (ne tisíc, jenom sta kusů, lidí, prostě jenom sto) na dvacet pět tisíc, je docela značná, a hlavně pro mě to byl obrovský rozdíl. Velký. Velmi pozitivní ale bylo, že jsem to město znala od malička, a milovala jsem ho.

Ten relativně dětský vztah z konce základky jsem se snažila udržet i na dálku. Taky mi to vycházelo (oukej, nám) docela dlouho. Bla, bla, bla, bla… nuda.


Trošku trefený mazel / Rusochlup Mazlovič

19. února 2017 v 15:33 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

Od malička jsme měli psa.

Teda, nikdy jsme neměli jenom jednoho psa. Vždycky minimálně dva.

Po pár měsících práce a bydlení v centru města, jsem na sobě začala pozorovat rychle se rozvíjející strach z lidí, plachost vůči dennímu světlu, davům, neschopnost dokopat se vylézt ven alespoň jednou denně a jít nakoupit. Proč, když můžu nakoupit jednou za týden, nejlépe po půlnoci v Tescu, kde nikdo není a je tam klid. Asi takový, jako ve všední den v Tescu po půlnoci.

Sakra, asi mi chybí pes. Panečku, chodit s ním furt ven, na procházky, o víkendech na túry, jezdit po výletech. Chybí mi to. Procházky lesem…

Dalších pár měsíců jsem snad denně, jen ze zvědavosti, procházela stamiliony inzerátů - nechceme, darujeme, prodáme. Útulky, všude všechno. Že bych aspoň pravidelně chodila venčit? Nepraktické, útulek je hodinu jízdy busem tam a hodina zpátky.

Darujeme psa, kříženec labradora a NO, hodný, nemáme na něj čas. Půjde do útulku.


Oko pro pláč / Cibule Jednooká

17. února 2017 v 9:05 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

Zvoní mi telefon. Máma. Zvedám. Ahoj!

Ahoj, tak dneska jak jsem byla u té veterinářky, no představ si. Vykládala, že jí nedávno donesli kotě, že ať ho uspí, že je v hrozném stavu. Prý nechtěli páchat kočkovraždu. Do ruk se jí dostalo podvyživené, špinavé, zasoplené a zasvrabené mourovaté kotě. A to nebylo to nejhorší, ono mělo prasklé oko, normálně zahnisané, prasklé, vyteklé, no fuj… Lidi že odešli, tak kotě - kočičku - položila na stůl a šla si nachystat injekci. Přišla zpátky k tomu bídně vypadajícímu stvoření, jenomže to nešlo, nemohla ji uspat, protože to byl vrnící a mazlící se raneček. Nakonec jí to oko odoperovala, zrovna ji i vykastrovala.

Já na druhé straně telefonu zadržuju slzy, bože, to je hrozné. A je ta číča v pořádku? Asi bez oka, že? Chudák malá.

Jojo, je úžasná. Normálně mi pořád přes klec sahala do vlasů a lísala se o mříže, neskutečný mazel.


Tajemství šesti kil kočičí lásky / Špekomil Tukorád

16. února 2017 v 10:12 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU


Osm nohou, osm kilo, dvě hlavy a tři oči? Kdo to pozná, co to je?

Není žádné tajemství, že se mnou už delší dobu bydlí dvě čtyřnohé umňoukané vrničky.

Špekomil Tukorád mě životem doprovází už bezmála čtyři roky. To malé klubíčko, nohaté a ušaté, se ke mně dostalo jako nechtěné, zbytečné, další mourovaté kotě. Kdo chce mourovaté kotě? No nikdo, jelikož je to přece neuvěřitelně nudná kočičí metalíza. Asi jako stříbrná na autě, stejně profláklá a má ji každý druhý (vyjma alergiků). (Alergiků na ty čtyřnohé bestie, ne na čtyřkolé pojízdné domečky s metalízou).

Naprosto jasně slyším prosby všech (to bylo tehdá za studijních dob, v jednom z úžasných míst k bydlení), abych to malé škvrně víc krmila.

Je tak hubený, ty ho nekrmíš!

Podívej, jak je malý, musíš mu dávat víc najíst!


Nebydlím sama

12. února 2017 v 13:08 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI



Nebydlím sama. Už dávno mám nějaké spolubydlící. Za těch let jich bylo už mnoho.

Začalo to tuším rybičkama. Přidali se křečci, laboratorní myšky, andulka, morčata, potkani, chvíli se mnou bydlel i plšík lískový, sirotek ježek či králíčci, kteří potřebovali krmit každou druhou hodinu. Sem tam můj pokoj navštívila i jedna z pěti koček, občas i nějaký ze tří psů. I netopýr.

Jak šel čas, všichni malí spolubydlící se buď odstěhovali, nebo opravdu odstěhovali. Pak jsem se ze svého dětského pokoje odstěhovala i já. To mi bylo šestnáct, kdy jsem šla do světa. Na střední školu do sto třicet kilometrů vzdáleného města. Do města, které jsem milovala už od mala.

Během střední jsem se stěhovala šestkrát.