Nebydlím sama

12. února 2017 v 13:08 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI



Nebydlím sama. Už dávno mám nějaké spolubydlící. Za těch let jich bylo už mnoho.

Začalo to tuším rybičkama. Přidali se křečci, laboratorní myšky, andulka, morčata, potkani, chvíli se mnou bydlel i plšík lískový, sirotek ježek či králíčci, kteří potřebovali krmit každou druhou hodinu. Sem tam můj pokoj navštívila i jedna z pěti koček, občas i nějaký ze tří psů. I netopýr.

Jak šel čas, všichni malí spolubydlící se buď odstěhovali, nebo opravdu odstěhovali. Pak jsem se ze svého dětského pokoje odstěhovala i já. To mi bylo šestnáct, kdy jsem šla do světa. Na střední školu do sto třicet kilometrů vzdáleného města. Do města, které jsem milovala už od mala.

Během střední jsem se stěhovala šestkrát.




První bydlení bylo v miniaturním pokojíčku u tety. Postel, stůl, skříň a kousek místa na projítí k oknu.

Poté následovala chvíle u prarodičů.

Následně má první oficiální spolubydlící, to jsme se dostaly do Domu hrůzy. Na to se mi nechce ani vzpomínat. S touto spolubydlící jsem zažila svoji první oficiální ponorku, byla opravdu veliká! Doteď jsme se na sto procent nevynořily nad hladinu.
Další byl Klášter. To byl taky zvláštní zážitek.

Následoval byt v rodinném domku, spodní patro, který jsem sdílela s dalšími třemi osobami ženského pohlaví. Na tyto časy nevzpomínám ráda - ženské jsou prasata. Nehorázné. Tady se ke mě přidal věrný parťák Špekomil Tukorád. Kocour.

A teď, poslední stěhování, ovšem tedy už po střední. Malý byt a velké stropy, starý dům v centru a dvě koupelny. A spolubydlící.

Jak to bylo se spolubydliči v malém Bytě s velkým B a vysokými stropy?

Ze začátku jsme byli tři. Já, První chlap a Druhý chlap. Oba velmi dobří kamarádi - moji i mého přítele, o němž bude ještě určitě řeč. Všichni jsme definitivně potřebovali vypadnout od svých povedených rodinek, tak jsme se během jednoho večera rozhodli, našli byt (já i práci) a bylo. A bylo dobře. Na tuhle etapu v Bytě vzpomínám velice ráda. Na vinné úterky a čtvrtky a puzzle a pusy a... Poté na vinné týdny. Na společné umývání nádobí či vaření večeře. Na to, že jsem přišla domů a bylo vyprané a pověšené prádlo (i mé kalhotky! Doteď by mě zajímalo, jak se u toho ti chlapi cítili...), umyté nádobí a hotové palačinky. Nebo česnekačka. Co víc si přát, než mít přítele, v bytě další dva chlapy a navrch jednoho kocoura? Ach, to byly krásné časy.

Každé krásné časy jednou končí. Většinou tak, že se něco přidá či něco ubere. V našem případě se k Prvnímu chlapovi přidala Příšerka a bylo vymalováno. S Druhým chlapem jsme si zbyli sami a se samotou nám zbyly i oči pro pláč. A taky úpěnlivé doufání v to, že Příšerka zase rychle zmizí. Inu, zmizela, ovšem ihned její místo zastoupila Slečna Skvělá, která je vážně skvělá (opravdu, bez ironie!), a První chlap ji chce následovat do Velkoměsta. Ještě před jeho úprkem do Velkoměsta se ke mě připojilo skoroútulkové psisko Rusochlup Mazlovič a odpojil se od nás Druhý chlap. Dal vale městu a spolubydlícím a šel kralovat do svého venkovského sídla. Sám, sedm pater a tisíc místností, kde se hledání piva rovná ztrátě kočky. V tuto dobu odchází i První chlap a mě nezbývá nic jiného, než nabídnout volný pokoj někomu, kdo jej potřebuje, protože já potřebuju. A tak se ke mě přisálo Klíště ještě blíž, než předtím. Za tu dobu, co mi sála krev další žena v baráku, mi taky vysála dost sil a chuti do života. I peněz (charita, kurva, charita?!). V nedávné minulosti mi začala dělat společnost i Cibule Jednooká.

Jenže časy se mění! A mění se k lepšímu a je to na spadnutí.

Vlastně na spadnutí je víc věcí. O tom taky bude řeč.

Klíště se vytrácí (našlo si jinou obět) a ke mě se pomale ale jistě stěhuje přítel Cecil. Cecil Pohodlný. Pro oba je to první bydlení s partnerem, no a o tom tohle všechno bude. První dojmy, první újmy (na zdraví i na psychice), první všechno.

Měla jsem takové vnuknutí, že to bude velice vděčné téma pro sepsání pár slov, tudíž, dámy a pánové:

ZAČÍNÁME!

Toť takový krátký úvod do mého života.

Myslím, že se máte na co těšit.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna Skvělá Slečna Skvělá | 12. února 2017 v 18:35 | Reagovat

Juchů, konečně! Těším se na další články!

2 Siginitou Siginitou | Web | 15. února 2017 v 20:10 | Reagovat

Tak tohle je úžasně napsaný, těším se na další článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama