Oko pro pláč / Cibule Jednooká

17. února 2017 v 9:05 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

Zvoní mi telefon. Máma. Zvedám. Ahoj!

Ahoj, tak dneska jak jsem byla u té veterinářky, no představ si. Vykládala, že jí nedávno donesli kotě, že ať ho uspí, že je v hrozném stavu. Prý nechtěli páchat kočkovraždu. Do ruk se jí dostalo podvyživené, špinavé, zasoplené a zasvrabené mourovaté kotě. A to nebylo to nejhorší, ono mělo prasklé oko, normálně zahnisané, prasklé, vyteklé, no fuj… Lidi že odešli, tak kotě - kočičku - položila na stůl a šla si nachystat injekci. Přišla zpátky k tomu bídně vypadajícímu stvoření, jenomže to nešlo, nemohla ji uspat, protože to byl vrnící a mazlící se raneček. Nakonec jí to oko odoperovala, zrovna ji i vykastrovala.

Já na druhé straně telefonu zadržuju slzy, bože, to je hrozné. A je ta číča v pořádku? Asi bez oka, že? Chudák malá.

Jojo, je úžasná. Normálně mi pořád přes klec sahala do vlasů a lísala se o mříže, neskutečný mazel.



Hoří mi hlava a začínám přesvědčovat - a bude ji někdo chtít? Vezmou si ji ti lidi, co ji donesli? Prý ne, prý je potřeba někoho najít. Doma že má veterinářka koček dost a všude po rodině jich už taky poumisťovala pár tun. Hm, hm, mami, však vy máte jenom pět koček. Jedna navíc se přece ztratí. To ani nepoznáš. Zamítnuto.

Ležela mi v hlavě, muriška.


Asi týden po tomto telefonátu jsem jela k rodičům - vyřídit si něco k doktorovi. Shodou náhod je ona veterina kousíček od doktora. Už když jsem šla kolem poprvé, začal hlodat červíček. Však co, jedna kočka nebo dvě. Na chvíli jsem na to zapomněla. Cestou zpět se to opět připomnělo. Tak jsem to riskla, minimálně se na ni můžu jít podívat. Pomazlit. A jít na autobus.


Ale kdeže, za koho mě máte. To stvoření bylo to nejumazlenější, jaké jsem kdy viděla. Hned se mi vsákla do ruky, hned jsem ji měla za krkem, a vrnění rezonovalo celou místností. Z místa, kde mívala oko, jí trčelo několik stehů. Vypadala vtipně.

On ji nikdo nechce. Prý je to odporné. Odpudivé a nezvyklé. Jedna paní mi řekla, že se na ni nemůže ani podívat. A ke všemu je mourovatá, tuctová kočka.

No, a víte co? Já si vedle skočím koupit přepravku, a pokud ji vážně nikdo nechce, a pokud můžu, tak si ji hned odvezu. Takový mazel … to nejde jinak.

Domluveno. Za pět minut jsme jí vytáhly stehy, očistit, prohlédnout, dostala jsem navrch granule a pilulku na odčervení, a vezla jsem si Cibuli domů. Toho nejumazlenějšího ďábla pod sluncem.

Se Špekomilem i Rusochlupem se sžila perfektně. Možná až moc. Se psem chce být nejlepší kamarádka, nejlíp by spala nalepená psovi na hlavě (ovšem pes hlasitě protestuje a tváří se vždy ublíženě, když mu ženská leze do pelechu - nechápu), a kocoura by občas ráda sežrala. Samou láskou. Grc pár chlupů.

Zmiňovala jsem něco o ďáblovi? O čirém zlu, temnotě, mučení a tak? Že jo? Tak to nebylo všechno. Je to můra všech můr, denních i nočních. Ovšem člověk to Jednooké promine vždy, když se s ním po příchodu z práce přiběhne přivítat (Tukís se jen dožaduje žrádla). Mína se otře o nohy, vrní, pak se začne na člověka sápat, natahuje pacičky, a když to jde, leze po kalhotách do náruče. A vrní, mrčí, mňančí, chrochtá si a lísá se. Vsakuje se.

A pak mi rozbije zrcadlovku, protože prdel, lozit policema.

Pak se naučí, že je super nechat se celý den nosit v mikině. S vrněním.

A pak zničí první orchidej, která mi kdy vykvetla. Pochopitelně zrovna v květu.

Mazlí se a mazlí, spí se mnou pod peřinou.

A pak zdemoluje polovinu bytu, vytopí sousedy, zakousne psa, rozcupuje péřovou peřinu, vysklí okno a všechno zasype moukou. (Ne, tady už si fakt vymýšlím. Ale vše ostatní je pravda.)

Ale démona má v sobě, to je nepopiratelné. Některé její kreace, zvukové projevy, nebo ta rychlost, kterou se dokáže dostat z bodu A do bodu B (a poté to úspěšně v konstantní rychlosti opakovat, tam a zpátky), to si nejde jinak vysvětlit. Mám takovou teorii… to jedno oko jí totiž zadržovalo v těle tu satanskou energii, no a jak jí prasklo, tak se to vše teď může bezostyšně valit na povrch a mučit nás, smrtelníky.

Momentálně demoluje krabici ve vedlejší místnosti. A teď podle zvuku šplhá na skříň - částečně po dřevě a částečně po saku. Je to opravdu miláček!

Tak, a to je vážení naše úžasná Cibule Jednooká.

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 17. února 2017 v 9:22 | Reagovat

Mám to podobně, před naším ďáblem musí člověk schovat cennosti a dávat pozor, jen na chvíli ju nechám o samotě a šup, koš rozházený, knihy popadaný :D
Prostě chodící katastrofa :D

2 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | Web | 18. února 2017 v 11:16 | Reagovat

[1]: Pravda, pravda, občas jsou kočky plné naprosto destruktivní energie. (Někdy to není jenom občas...) Ač působí tak nevinně!

3 Personalistka Personalistka | 18. února 2017 v 21:55 | Reagovat

Skvělé nabídky práce jsem našla na www.personalistka.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama