Už to umím!

22. března 2017 v 20:36 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Stěhování už mám nacvičené.

Do svých šestnácti jsem si nedokázala představit, co to je, když se člověk musí odstěhovat. Z domu. Na střední jsem pak ale pelášila značně daleko, a ačkoli jsem se na víkendy vracela domů, vezla jsem si téměř vše s sebou. A nebylo toho málo. Nejvíc krabic zabraly knihy, bloky, papíry, barvy a věci tomu podobné. A věci naprosto zbytečné.
Při prvním stěhování jsem měla takové zvláštní pocity, jakože u sebe nebudu mít všechno, na co jsem zvyklá, a co když tuhle věc budu nutně zítra potřebovat? Pravděpodobnost byla samozřejmě nulová. Člověk si po čase tak trochu uvědomí, že víc než polovinu věcí vlastní zbytečně, že se bez nich obejde úplně v pohodě. Že mu vlastně vůbec nechybí. Přesně na to jsem přišla, když sem poprvé opustila pohodlí domova.
Takže.

1. Tetička

Poprvé v šestnácti - to stěhování. Asi na rok jsem měla klid, bydlela jsem u tety, která každý den jezdila do práce do města, kde jsem měla školu. Pokoj jsem měla z bývalé pracovny. Nebo spíše pracovničky. Ve chvíli, kdy se do malé místnůstky, kde se jedna stěna skládala z okna a dveří na pidibalkon, dala postel, malý pracovní stůl a uzounká skříň, bylo plno. Zůstalo místo akorát na to, abych prošla od dveří ke stolu a oknu, nebo se cestou svalila do postele. Kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla to taková moje pidizašívárna.




Na prázdniny jsem téměř vše stěhovala zase zpátky domů. A v září opět k tetě. Jenomže během pár měsíců se změnila situace, a teta se měla stěhovat pryč. V tu chvíli se začalo opět mluvit o intru, ale to jsem taky opět ihned zavrhla, shodila ze stolu, zašlapala a strčila pod koberec.

2. Babička

Nakonec jsem se hezky sbalila a skončila jsem u babičky, sic v malebné vísce, ovšem na samém konci světa. Nestihneš ráno dojít zavčasu kilometr a půl přes les na autobus? No tak sorry, ale další jede až v poledne. A pokud bude mít ten první z dědiny zpoždění, nemáš šanci stihnout navazující spoj v té větší vesnici. Tak buď budeš opět čekat, nebo jdeš pěšky. Byla to legrace. Sice mi opravdu moc vyhovovalo to, že jsem bydlela v přírodě, že bylo pořád co dělat na veliké zahradě a člověk neměl šanci se nudit, ovšem soužití s dědou, kterému nesmíme říkat děda, nebylo jedno z nejpříjemnějších. Jedna taková miniaturní příhodička - na autobus jsem odcházela o půl sedmé ráno, vstávala jsem hodinu dopředu a většinou jsem šla ráno do sprchy, abych nezavazela večer. Oukej, pohoda, všechno klapalo. Až do dne, kdy děda, co mu nesmíme říkat děda, vstal (vlastně jako každý den) levou nohou napřed a ztropil scénu, že zabírám ráno koupelnu. No tak jsem vstávala ještě o půl hodiny dřív, abych neodcházela z koupelny o pět minut dřív, než se on vzbudí, ale abych měla náskok a šla jsem z tama už o půl hodiny a pět minut dřív, než on vůbec vstal. A i tak to bylo špatně, protože jsem zase vstávala moc brzo, a to ho budilo. Člověk se nezavděčí všem, zvlášť né našemu Nedědovi.

3. Dům hrůzy

Inu, nevydržela jsem to moc dlouho a na další školní rok jsem sháněla bydlení, kde se dalo. Nakonec se nám zadařilo sehnat za dobré peníze bydlení u staršího páru (to jsme si původně mysleli). Slibovali, že budeme mít celé vrchní patro jejich domu, kde byl pokoj, obývák, nová kuchyň a nová koupelna. Byl tam sice ještě jeden pokoj, ale tam mají prý uskladněné nepotřebné věci. Nakonec jsme se spolužačkou dostaly jen ten jeden pokoj. Záchod a koupelnu jsme museli používat s majiteli, a kuchyň jsme neměly. Koupelna, to byl velký zážitek. Jako první věc, co jsme udělaly, byl chaotický úklid - nevěděly jsme, co dřív. Jestli drhnout sto let starou vanu, nebo shánět silnou izolepu na kachličky, které na zvlněné zdi držely jen silou vůle (teda nevím čí), nebo prve vydrhnout zem, abychom do té koupelny vůbec mohly vejít. Od té stařičké bělovlasé paní jsme se poté dozvěděly, že se s koupelnou nedělalo nic od doby, co tu byly ty záplavy v sedmadevadesátém. Také jsme se dozvěděly, že ten muž není její manžel, ale její syn. Další podpásovka. Kuchyň jsme tedy vyřešily vařičem, nádobí myly ve vaně, a snažily jsme se přežít - hlavně ten smrad, který ovládal celou chodbu. Když jsem pak pořídila nějakou vůni, díky níž bylo i docela snesitelné zajít si na záchod, či opustit dům, byla mi vrácena zaizolovaná v sáčku se slovy, že strašně smrdí. Ano, lesní ovoce za sto korun totiž smrdí. Stížnosti na nás valily ze všech stran - chodíme moc nahlas, moc boucháme s dveřmi, moc se smějeme, moc škrkáme židlemi po parketách, také jsme si dovolily dát záclony do oken a také jsme ráno šláply do kočičího hovna. Bez dovolení. Hned za dveřma pokoje. Ale pohoda, žejo. Kdo by se rozčiloval. Trochu to přerostlo přes hlavu ve chvíli, kdy jsem jeden den zůstala doma kvůli teplotě, své vlastní. Byla jsem zalezená v posteli a najednou se pomalu otevírají dveře. Nehnula jsem ani brvou a snažila se dělat mrtvého brouka. Vyšlo mi to, ovšem byla jsem docela zděšená. Paní domu se o berli doplazila do schodů, aby mohla zkontrolovat své milované parkety. Naráz z ní byla čilá žínka a bez zaváhání začala prohledávat podlahu a počítat rýhy ve stoletém laku. Pečlivě zkontrolovala snad všechno, co se v pokoji nacházelo. Až nakonec si všimla toho, že - ježíš, v posteli je holka! Sebrala hůlku a metla si to zase dolů. V Domě hrůzy jsme zůstaly do Vánoc, dýl to fakt nešlo.

4. Klášter

V polovině třeťáku jsme sbalily svých pět švestek a se Spolubydlící, s níž jsme se začaly lehce potápět v ponorce, jsme se stěhovaly do Kláštera. Dům, ve kterém bylo pronajímáno celé jedno patro. Patro disponovalo vlastním vchodem, jedním velikým třílůžkovým pokojem, jedním malým dvoulůžkovým a malým jednolůžkovým pokojem, velkou kuchyní, krásnou azurově modrou koupelnou, věčně studeným záchodem a společným obývákem - vchodovou halou. My jsme měly ten malý pokoj, dvoulůžkový. Ostatní pokoje byly prázdné. Bydlelo s námi za tu dobu víc spolubydlících. Třeba jeden týpek, blázen do Lary Croft (jejíž jméno se odkrývalo pokaždé, když se v koupelně zamlžilo zrcadlo), poté vysokoškolačka s chlupatýma růžovýma ponožkama, která byla miláčkem paní domácí a měla celý ten třílůžkáč pro sebe. Měla i televizi! A balkon. A chlupatý ponožky. Jo, a zlomila si nohu, tak jí bylo paní sestřičkou (paní domácí pracovala v nemocnici) pomáháno naprosto se vším. I se soukáním do těch brutálně růžových ponožek. Také v tom jednolůžkovém bydlela taková paní, slovenka, tak čtyřicet roků, stěhovala ji sem její maminka. Naše půlnoční verze zněla tak, že utíká před manželem. Ale kdo ví, jak to bylo. Nojo, ale asi vám pořád vrtá hlavou, proč Klášter - jednoduché. Bylo tam neustále hrobové ticho, čisto, lehce tma a zima i v létě. A hlavně, práh nesměli překročit muži (ten milovník Lary měl sice výjimku, ale nevydržel dlouho…). Neexistovalo - nějaká mužská návštěva, pff! A stejně jich tam bylo, a kolik. Důležité je podotknout, že paní domácí sama pronesla něco jako - budete tady mít klid a ticho na učení, je to takový náš klášter.

5. Proslulý privát

Ač to zní lehce šíleně, tak to vlastně lehce šílené bylo. Nejvíc si v této souvislosti vzpomenu na reakci jedné mladší učitelky z dílen - počkej, počkej, to myslíš tenhle byt? Jak se tam šlo z chodby těma starýma létačkama, modrý koberec tam byl. Tenhle privát? Tam vážně bydlíte? No páni, tak to si pamatuju. Když jsem tu ve škole začínala, tak jsem tam jednou ráno po večůrku šla někoho hledat… ne vážně, vážně to myslíš vážně? Tam to bylo totiž fakt strašný. No vážně jsem to myslela vážně. Byly jsme tam čtyři ženské, dva pokoje, velký obývák s velkým gaučem, mini kuchyň, chodba, koupelna a záchod. Nic tam nechybělo, ba naopak, dost toho přebývalo. Jako například tři ženské, ty tam byly úplně navíc. Kdyby místo nich byli tři chlapi, asi bych na tento privát vzpomínala s radostí a s úsměvy, ovšem moje soužití s ženami, kterým slovo úklid či vaření nic moc neříká, to bylo takové to soukromé do ruda rozžhavené peklíčko. Jak jsem psala v článku o Špekomilovi, tak ta situace s vyhoštěním kocoura se stala právě zde. Mělo to mouchy (tři a dvounohé), ovšem bylo to zatím nejlepší místo, kde jsem bydlela. No… hned po tom srubu u babičky.

Pak skončila střední a já si vezla své dvě tuny věcí opět do rodné hroudy. Hezky poslední prázdniny, protože na výšku jsem už dávno rezignovala. Poté hurá práce a stěhování! Nebo taky nenene, ještě měsíc jsem se mučila s úřadem práce, až na konci září jsem měla práci a byt s Velkým B, který je jednoznačně tím nejnejnej ve všech směrech. Šestý bod v mém životě. Na mapě by to vypadalo docela hezky, ale to vám neposkytnu, to se nebojte. Ještě byste pak chtěli chodit po stopách a v Domě hrůzy by začali profitovat z mé kladné recenze. Nenene.

Byt s velkým B je tedy šestá příčka na mém seznamu stěhování se.

Tak jo. Tohle by asi stačilo. Chuťovky z bourání sádrokartonové příčky a další legrace si nechám zase na někdy jindy.

Zase budu otravovat, to se nebojte!
S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenča Lenča | Web | 24. března 2017 v 21:35 | Reagovat

Pěkný článek! :-)  Hezky píšeš, dobře se to čte ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama