Z přítele přítelem III. / Tonka a Cecil

8. března 2017 v 22:19 | Tonka Bláznivá |  OBYVATELÉ BLÁZNIVÉHO BYTU

Jak jsem slíbila, tak píšu. Zase. Děsný, co.

Jen abyste si nemysleli, moje paměť není po těch letech úplně nejlepší (ne, nebojte se, nejsem žádná scvrkávající se babička, která objevila kouzla a taje těch internetů), ale i přesto se mi opravdu špatně vzpomíná na ty maličkosti čtyři roky zpátky), takže jsem včera vytáhla svůj starý mobil a málem jsem si odvařila palec při posouvání na prvopočátek esemes konverzace mezi mnou a Cecilem.

Nejsem si sice přesně jistá, jestli to bylo den po líbacím večeru, nebo víc dní, protože zprávy z těchto inkriminovaných dní mi v mobilu prostě chyběly. Nechápu.



Maličko odbočím do současnosti - večeřím tabulku čokolády, u klávesnice spí Špekomil a střídavě předníma tlapkama či hlavou o velikosti dobře živeného pomeranče mačká, různé číslice. Rusochlup způsobně chrápe na svém božsky měkkém pelíšku, Cecil dle hlasitého klikání na myš opět něco paří a Jednoočka se někde paktuje s ďáblem.

Ehehem, vracím se zpátky někam do doby před čtyřmi lety, někam na jaro. Po líbacím večeru jsme měli domluvenou čajovnu se všemi členy naší medvědí tlupy.

Jo a ještě tu mám sklenku vína. Jen pro větší autenticitu mé zdravé večeře.

Tak ještě jednou, bla bla bla, medvědí tlupa a čajovna. Pochopitelně jsme s Cecilem přišli každý v jiný čas, jako aby to nebylo vůbec podezřelé, taky jsme si každý sedli co nejdál od sebe, ale přesto tak, abychom se mohli omylem dotknout nohama pod stolíkem. Všechno probíhalo naprosto normálně, dokud nepřišla moje tehdejší Spolubydlící a Cecilům nejlepší kamarád Pan Sušenka. Teď se přesunu před čajovnu do chvíle, kdy se Spolubydlící a Pan Sušenka potkali před čajovnou. Dle vyprávění to vypadalo asi následovně -

Spolubydlící: "Hej, Tonka byla včera venku s Panem Sušenkou!"
Pan Sušenka mlčí a nechápe.
Spolubydlící: "Přišla hrozně moc pozdě, už jsem spala. Musela být s ním, já to vím!"
Pan Sušenka stroze promluví: "Já jsem Pan Sušenka."
Předpokládám, že nastala chvilka trapného ticha a pak jim to došlo.
No jasný! Byla venku s Cecilem!
Pan Sušenka: "Však on mi říkal, že byl včera ve městě a praskla mu duše, proto nepřijel dnes dopoledne k nám…"
Spolubydlící: "Je to jasný, teď jsme to odhalili a dáme jim to sežrat!"

A jsme zpátky v čajovně, ve chvíli, kdy jsme se všichni skvěle bavili, s Cecilem jsem si v pološeru vyměňovala asi trochu zamilované pohledy a do toho vtrhla vichřice zvaná též Spolubydlící.

A my to víme! My jsme na to s Cecilem přišli! Teda, sakra, s Panem Sušenkou…

Potom přišlo to lehce potupné - Tonka byla včera venku s Cecilém, samáá!

Chaos, zmatek a panika. Zavládlo ticho. A tma. Čajmástr přinesl pár konviček s čajem.

Teď už je to jasný. Já jsem si říkal, co je jinak a proč se na sebe tak díváte. Prohlásil Mechanik.

A bylo to jasný. Na jakékoli další podrobnosti si nepamatuju, protože jsem byla rudá až na malíčku levé nohy. A to je co říct. A to mi trochu otupilo mozek. Každopádně, nezvládli jsme zůstat v utajení ani 24 hodin, docela mizérie. Tímto se můžu dostat i k tomu, že během asi týdne si Mechanik vylil své srdíčko u Kreslířky (spolužačka ze střední) a ta mi pak přetlumočila, že Mechanik byl zabouchnutý do mě, a kdyby mohl, tak Cecila momentálně řádně přiškrtí. Prý mu všechno jenom spadne do klína, aniž by musel kdy hnout rukou. Prý je to nefér. No je, ale co jako. Můj radar na zjištění-komu-se-asi-jako-líbím totiž opět nefungoval, tak se není čemu divit. Jen jsem si šla za svým a za tím. A hlavně za Cecilem teda. Tohle byla vlastně ta ztráta kamaráda, asi na rok. Jo, bylo mi to opravdu moc líto, moc líto. Měla jsem kvůli tomu několik dní šílené výčitky svědomí, ale moc mi to nepomohlo.

Momentálně je Mechanik už úplně oukej, radujme se.

Ani nevím, jestli jsem chtěla ještě něco dodat, pravděpodobně ani ne. Nebo jsem na to naprosto normálně zapomněla.

Um, možná, už jsem vás dokázala trochu uvést do děje. Jak to bylo se mnou a s Cecilem, znáte příběh naší kočko-psí smečky… teď se můžu snažit plácat už jen o dalších nesmyslnostech, jako bylo stěhování se k sobě, likvidace sádrokartonové příčky, výroba nábytku z palet, malování, jaké byly první dojmy, újmy, a tak.

Tož sa těšte, milí zlatí. Se budu těšiti též.

Potřetí a naposledy o nás v této rubrice.
(Tu čokoládu jsem si právě docpala do ucha, jinak si nedovedu vysvětlit, kam se sakra poděla...)

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 15:34 | Reagovat

Tohle psaní je pro blog škoda...napiš knihu...! :-)

2 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 21:09 | Reagovat

[1]: Jéé, jsi zlatá, Padesátko :) Děkuji ti opravdu moc moc moc! Třeba se mi to někdy podaří ;)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 21:14 | Reagovat

[2]: Milá Tonko,
jsi druhá, které to píšu (ještě Angymagda), baví mě vás číst a články hezky navazují...je tam ten příběh... :-)

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 21:15 | Reagovat

[3]: Angrymagda, mám raději jednoduchá blogová jména... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama