Cecil a Tonka - profesionálové rekonstrukcí

18. dubna 2017 v 10:02 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI

Moc mi nejde držet se přítomnosti, protože mám tak trochu pocit, že je toho stále mnoho nevyřčeného. Tak například ten čas, kdy jsme s Cecilem lehce rekonstruovali Byt. Píšu lehce, protože těžce to ani nešlo, a navíc jsme jen v nájmu, tak jaképak copak.

Měli jsme to dopředu naplánované. Já možná až přespříliš, ale moje zběsilé měsíční plánování, časový harmonogram a finanční náročnost celé akce, se nakonec ukázalo jako docela dobrý tah a ušetřilo nám to nemálo času. Ale co si budem, musela jsem s tím být vážně otravná.

Já jsem si v práci brala týden volno, myslím k tomu vyšel ještě nějaký ten svátek, takže času jsme měli fůru (nebo tak se to alespoň ze začátku zdálo). Docela dost jsme se na tu naši velkou akci těšili, i když musím přiznat, že ve mně hlodaly opodstatněné obavy.


Vždyť to nestihneme.




Nikdy jsme nebourali sádrokarton, co když se nám nepodaří zbourat jen část té stěny? Co když půjde dolů celá?

No, a co peníze, budeme na to všechno vůbec mít peníze?

Kde sakra seženeme ty palety… doteď nic, tak jak je asi schrastíme během toho týdne?

Doháje, však nemáme ani tak vysoký žebřík, abychom se pohodlně dostali ke stropu. Tři a půl metru je holt tři a půl metru.

Ježíš, a kam všechen ten sádrokarton dáme? Jak to odneseme z bytu? A co všechen ten prach? Toho se už nezbavíme.

A moment, který den stihneme zajet do Ikei? Jo a počkat, ty stoly mají metr a půl, když složíme v tom našem pidiautíčku zadní sedačky (jde to vůbec?), vleze se to tam? Budeme muset vézt stoly na střeše? To snad ne, tolik kilometrů…

Kruci, ale nad tím jsme neuvažovali - pokud bude jedna místnost zaizolovaná igelitem, a z druhé se stane dílna, kde budu spát? Ve sprše na stojáka?

Nooo… a co zvířata? Už vidím tu kočku od barvy a psa oblepeného izolepou. Nebo naopak. Nebo dohromady.

Velmi očekávaný týden jsme začali velmi zlehka. Co si pamatuji, tak celé sobotní dopoledne jsme prospali, odpoledne jsme se flákali, nachystali jsme si pár věcí s tím, že teda v neděli jdeme na ten sádroš. Že to krásně stihneme do odpoledne a večer můžeme začít malovat. Jo, v hlavách nám to vycházelo krásně. Nakonec jsme celé dopoledne strávili tím, že jsme chytali kočky, půlili jsme jednu místnost na dvakrát pomocí izolepy a dvou vrstev igelitu. Balili jsme do igelitu kuchyňskou linku. A taky jsem docela dlouho hledala telefon. Totiž - když jsme rozdělovali budoucí obývák na dvě samostatné jednotky pomocí zmiňovaného igelitu, bylo zapotřebí vzít si z té části, která měla zůstat bez prachu ze sádrokartonu, veškeré potřebné věci. Je vám asi jasné, že se mi to nepodařilo. Na poličce jsem nechala telefon a metr.
Chvíli mi pak trvalo, než jsem se dostala pro mobil a pro metr, ale zvládla jsem to. Metr jsem hrdě odnesla do míst, kde jsme schraňovali veškerý vercajk, a telefon jsem ještě hrději uklidila do poličky na kuchyňské lince. Samozřejmě ještě před tím, než jsem ji celou zalepila igelitem. To, že je mobil pohřbený za asi třemi vrstvami igelitu a několika desítkami metrů pásky, jsem zjistila až v pokročilém odpoledni, kdy se odněkud začalo ozývat mé vyzvánění. A s trochu bezmocným smíchem jsem pak stála před linkou, jejíž igelitovou vrstvu pokrývala už krásná vrstva prachu.

Jak je asi jasné, mobil byl vysvobozen až někdy v noci…

Celé to bourání příčky začalo taktéž docela komicky. Opravdu jsme neměli tušení, že páni sádrokartonáři kdysi dávno zvolili opravdu tlustý sádrokarton a rozhodně nešetřili hliníkovými výztuhami, které byly od sebe v rozestupech cca po 30 centimetrech po celé délce stěny. A to ta stěna měla metry cécéá tři. Takže sádrokarton nešel vymlátit kladivem, ani ho nešlo pohodlně celý odřezat. Zabralo nám to opravdu moc a moc času a sil, ale zvládli jsme to. To je to hlavní. Jen moc dobře vím, že už nikdy nechci bourat sádrokartonovou příčku.

Nikdy.

Veškerý nepořádek jsme napytlovali do vážně velkých a vážně tlustých igelitových pytlů a hrdě jsme je nanosili na chodbu, kde ještě potom pár týdnů hnily, než jsme se odhodlali je odnosit ze schodů na dvůr, kde je zlikvidovali za pomoci multikáry ještě úřadující dělníci, kteří dávali do pucu fasádu.


Po úspěšném zdolání sádrokartonu následoval zasloužený odpočinek a odpolední výlet do Ikei. Rozfofrujeme naspořené prachy za skvěle barevné brčka a dokonale roztomilé ubrousky! To jsou přesně ty věci, které jsme přijeli nakoupit. Ale jako jo, to se taky docela dalo. Peněz jako želez, měla jsem pocit, že to nemáme šanci narvat do auta, ale nakonec se zvládlo i to. Dokonce jsme natetrisovali do auta i ty veliké stoly a krabice s kozami pod stůl a krabice s barovými židličkami a… a všechno, no.

Jen co jsme dorazili domů, tak nám došlo, že nebyl nejlepší nápad jet do Ikei ve chvíli, kdy nám ty věci budou akorát tak zavazet a bude se na ně znovu prášit - z řezání a broušení palet. To broušení bylo dokonce snad i horší, než ten sádroprach.


Ale i to jsme zvládli. Sehnat palety a vyrobit z nich šatní skříně, botník, stůl do kuchyně, gauč. A to je asi všechno. Jo, ještě věšák do chodby, taky kus palety.


Zvládli jsme i vydrhnout parkety a natřít je jakýmsi supr přípravkem, který mi doporučili v supr drogérii tři supr chlápci od barev a laků. Se vyznali, to se musí nechat.

Během toho hektického, vtipného i na nervylezoucího týdne jsme zvládli převrtat police. Není na tom nic zajímavého, tedy až do té doby, než se dozvíte, že jsme měli půjčenou akuvrtačku, která nezvládla zavrtat šroubek do předvrtané díry ve dřevě. Ti z vás, kteří již byli poctěni akuvrtačkou ve vlastní ruce, budou jistě vědět, že takto se správná akučka nechová, ne ne ne. Zlá vrtačka! Moc zlá. Takže to bylo trošku peklíčko, to vám tedy přiznávám.


Peklíčko bylo i malování. Nebo ne, to bylo opravdu hodně vtipné. Odmítla jsem totiž kupovat předražené už namíchané barvy, které jsou stejně docela dost škaredé. Ty odstíny, prostě fujky. Každá béžová byla vyloženě hovnová. Tak jsem brousila po hobymarketu a našla jsem! Dvě pixly krásné mramorově šedé, v bombastické slevě, no neber to, žejo. Jako základ dobrý, teď dokoupit hnědou tónovačku. Bílá a černá doma je, no to by bylo, aby se mi nepodařilo umíchat nějakou úžasnou béžovošedou barvičku na dvě stěny do ložnice. Když nastal ten veliký moment mých alchymistických schopností, lebedila jsem si ve své moci míchače, jak nejvíc to šlo. Trošku toho, trošku tadyhle, přiměřeně, přiměřeně… Néé, barva nekynula po celé místnosti a nevolali jsme pomóc! Chránila jsem si kýbl perfektní barvy jako oko v hlavě. Už už mělo dojít k prvnímu smočení válečku, jenomže jsme si všimli, že nám chybí zapáskovat stěnu u stropu, ten přece barvit nebudeme. Tak znovu na viklající se žebřík a šup šup, hezky rychle zalepit, ať se nezdržujeme. Super, hotovo, rychle dolů. Cecil to vzal z žebříku opravdu rychle, a to hezky napřímo do kýblu s barvou. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Na milisekundu ve mně všechno zrzlo, veškeré pochody se vypnuly, trochu jsem umřela. Poté jsem s tréninkem basebalového hráče doslajdovala k tratolišti barvy a vrhla jsem se na záchranu nejdražšího. Barvu jsem nabírala do dlaní a házela jsem ji zpátky, kam patřila. Celá ta situace vypadala nejspíš hodně komicky, ovšem ku podivu všem zúčastněným, to vyšlo. Troufla bych si říct, že minimálně 80 % barvy bylo zpátky v kbelíku. Zbytek byl vsáklý do novin, do parket, do Cecila, do kalhot, do papučí, do ponožek, a tak všelijak.

Důležitá informace závěrem - barva vyšla na natření všeho, co bylo potřeba.

Přemýšlím, co se přihodilo ještě skvělého, jenomže díky opravdu barvité vzpomínce na barevný výbuch se mi z hlavy vytratilo vše ostatní. Co vím ale s přesností, je to, že nás to ke konci týdne už opravdu nebavilo. A pochopitelně jsme to všechno nestihli a všelijaké dodělávky probíhaly ještě další týden. Vždy jsem přišla z práce, hodila jsem na sebe své úžasné pracovní lacláče a šlo se na věc.


Po toliko vyčerpávajícím vyprávění to zakončím snad jen tím, že se nám to tedy jako nakonec povedlo všechno.

No! A vidíte to! O sádrokartonu jsem psala hned na začátku a teprve teď mi došlo, čemu jsme se hodně nasmáli! Konzultovali jsme totiž shození té příčky ještě s jednatelem majitele baráku, ve kterém máme Byt. Přijel se podívat, obhlédl to zkušeným okem a našemu plánu požehnal se slovy jooo, to je dobrý, plyn tama nevede a elektrika taky ne, to klidně sundejte pryč. Jenomže ve chvíli, kdy jsme se začali dobývat z jedné strany na druhou, nám došla taková nepatrná maličkost - totiž to, že sádrokartonem přece jen vede elektrika, přesněji elektrika k vypínači, který jsem předtím používala víc jak dva roky několikrát denně několikrát. Naštěstí i tento krásný zádrhel jsme zvládli elegantně vyřešit.



No jsme prostě šikovní! I když, ale jo… jsme!

S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 19:18 | Reagovat

No fuj, úplně mi to připomnělo dvouměsíční rekonstrukci našeho bytu. Sice jsme měli najatou firmu, ale asi bychom na tom byli lépe, kdyby to dělal Pat s Matem. Skoro jsem zešedivěla, zhubla pět kilo a přišla o spoustu šedých buněk mozkových. Už nikdy, nikdy více! :-D

A jo, bez akušroubováku ani ránu!

2 dinosaurss dinosaurss | Web | 18. dubna 2017 v 21:19 | Reagovat

No jéééje tomu říkám něco!! :-D ..takové zlobení s akuvrtačkou - to nezávidím :D.. Alespoň, že jste vše obstojně zvládli! :-)

3 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 21:23 | Reagovat

[1]: No fuj! Kdyby tohle trvalo dva měsíce... tak už ani nemám sílu na to to nějak sepisovat :D

[2]: A taky jsme to řádně oslavili a neposlušné nářadí jsme vykázali z bytu! :D

4 dinosaurss dinosaurss | Web | 19. dubna 2017 v 16:34 | Reagovat

[3]: Tak je to správně! To schvaluji. :-D :-D

5 stuprum stuprum | Web | 20. dubna 2017 v 2:26 | Reagovat

Když je kdo ochotný na bourání, znásobí se radost se života a cítíš se jako úspěšný maturant, který právě zdolal třetí pivo!

6 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | E-mail | Web | 21. dubna 2017 v 21:33 | Reagovat

[5]: Přesně! Těch piv byla celá basa a to je pro maturanta skoro smrt!

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 0:16 | Reagovat

Připomněla jsi mi naše malování.
Každé naše malování.
Nechci si dělat reklamu, ale aspoň to zatím poslední Ti sem šoupnu :-)
http://baruschkasf.blog.cz/1608/dokonala-dovolena

8 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 22:06 | Reagovat

[7]: Krásně napsáno :) Snad mě to i pohladilo po duši a skoro jsem začala mít chuť, odstranit na pár dní psa a kočky a pustit se do výmalby chodby a kuchyně! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama