Novinky z našich životů

27. dubna 2017 v 21:37 | Tonka Bláznivá |  DEN PO DNI
Konečně se, moji milí (ač vás tu moc není), dočkáte relativně aktuálního dění v našich životech. Chvíli jsem sice jen tak seděla a koukala na blikající kurzor, protože jsem si nedokázala vybavit, co by stálo za to vlastně zmínit. Sepsat. Vtisknout do tohoto imaginárního papíru. Hlavou mi stále běhala jedna věc - však nám se v životech nic extra neděje. Po chvíli lelkování s kurzorem mi došlo, že vlastně ani jeden den našeho života není neextrémní.

V každém dni se děje něco, co je jistým způsobem extra.

Buď extra negativní, nebo extra pozitivní, extra vtipné, extra smutné, extra šílené… extra nudné?

Něco extra je například to, že si koupím sedmi set padesáti gramovou Nutellu a nesním ji během jednoho dne. To je na mě vlastně až moc extrémní situace. Ikdyž, ono to má velmi logické opodstatnění - tuhle úžasnou sklenici šíleně návykové hmoty jsem si koupila večer před tím, než jsme odjížděli k mým rodičům na velikonoční svátky. Neuvěříte, jak moc silné nutkání jsem měla přibalit si mého mazlíčka s sebou. Několikrát jsem se na předmět štěstí mých chuťových buněk otáčela a stále mě to k němu táhlo.


Nakonec jsem odolala a díky čtyřem dnům mimo Byt se tento nutelí exemplář stal tím, který v mém vlastnictví přežil nejdéle.





Tady můžu hezky plynule navázat na to, jak vypadá naše cestování. Je to občas docela legrace, občas docela opruz a občas docela velký, až naprosto obrovský opruz. Totiž - je zapotřebí nacpat Špekoríska do jedné přepravky a Cibuli do druhé. To je sranda ve chvíli, kdy se kočkám zrovna nechce cestovat. Takové vzpříčené kočičí nožičky se těžko cpou do relativně malého otvoru v přepravce. Horší je to s každým přibývajícím kilem cpané kočky, a hlavně je to docela pracné, jelikož kočka disponuje čtyřmi vzpříčenými nožičkami (ač má člověk v tu chvíli pocit, že jich má minimálně sedmdesát devět. Minimálně!). Psa nacpat do kufru je podstatně jednodušší. Hop a je tam. Lehne si a celou cestu o něm člověk neví (tedy pokud není uveden v chod zadní stěrač, to je v kufru nejmíň pětkrát). Za to o kočkách ví člověk celou dobu. A ví o nich pořádně. Ty serenády, to překřikování, ty výhružky, ty skřeky a ty nesympatické zvuky, které se z přepravek občas ozývají, dokážou zpříjemnit každou obyčejnou cestu autem.


Pořád říkám, že mám trénink na dítě. Veliký. (Trénink, ne veliké dítě.)

Ani na záchodě nejsem nikdy sama. Pes mi leží u nohou, kocůr na klíně a kočka na zádech, nebo na mě hloupě mrká okem. Nebo se schovává za závěsem ve sprše.

Opět mi vyšel krásný plynulý přechod k novinkám ze zvířecí říše, a to přesně k novým a zcela unikátním přezdívkám pro Jednoočku Histerickou a Rusochlupa Mazloviče. Při jednom průměrně bláznivém ránu Jednoočka převrhla skleničku s kouskem rostlinky (který před pár dny odlomila z jedné velké kytky, kterou se rozhodla prořezat, takhle při jaru). Nechápeme, jak se jí to povedlo, když ta sklenička byla na polici, na kterou se kočky nemají jak dostat. Leda by byla Cibule elastička a dokázala své zkázonosné pacičky natahovat do všech stran na kilometry daleko.
Něco se vám doma rozbilo? Může za to naše kočka…se omlouvám.

Inu a nemůžeme jí říkat přesněji a výstižněji - Zkáza. Je to naše malá velká Zkázička. A pes? Ten si vysloužil nádhernou přezdívku. Rusochloupek je od nedávna Volefurt. Jak vzniklo toto? Taktéž zcela jednoduše. Naprosto prostě.
Proč za mnou, vole, furt lezeš? (Takto jsem si stěžovala, když jsem psovi ležíc napříč naší miniaturní koupelnou, šlápla na nohu.)

Vidíte? Opravdu jednoduché.


Tak. Nyní mi ten plynulý přechod chybí. Ale to snad vadit nebude.

Ve čtvrtek jsme si s Cecilem skočili na oběd za stravenky. Není na tom nic divného, maximálně to, že to bylo do zcela neprobádané restauračičky. Maličká milučká restaurace naproti naší oblíbené polévkárně. Stísněný prostor by nevadil, jenomže tam byly vážně nepohodlné židle. Regulérní zahradní nábytek. Podsedáky sice byly, ale i tak. Železo mě tlačilo do zad a zadku ze všech stran. Ať ale nezním jako naprostý rejpal, ty stoly byly ještě horší. Jsem člověk, který žije celý život ve hře země láva. Což znamená, že mé nohy na zemi trpí. Hoří. Láva je rozpouští. (Trochu paradox, páč mám nohy zmrzlé aj v létě.) Toto všechno platí především při sezení - nesnesu mít nohy jen tak položené na zemi. Nejradši jsem zkroucená v šílených pozicích, minimálně mám potřebu dát si nohu přes nohu. No a tady to nešlo. Celý prostor pod stolem byl totálně zatyčovaný, všude samé železo a nikde místo, kam bych si mohla strčit nohy.


Bylo to smutné. Na druhou stranu nás ale neuvěřitelně pozitivním způsobem překvapilo jídlo. Nebesky božská kulajda, dokonale ochucená, prostě uááá-mňam. Rozplývala jsem se a v skrytu duše jedlíka jsem se těšila na tu sýrovou pizzu. Protože, pokud to bude stejný level, jako ta polévka, tak sním asi i ten talíř. Na talíř nakonec nedošlo - pizza byla sice brutálně dobrá, ale taky ještě brutálněji sytá. A vážně domácí. Kynuté těsto, rajčatový základ, a sýr, sýr a sýr. Lahoda. Hehe, vlastně jsem se vůbec nechtěla rozplývat nad jídlem a vzpomínat na nepříliš pohodlné židle. Chtěla jsem vám říct, co zajímavého jsem se dozvěděla od dvou slečen, které seděly vedle nás. Od pohledu tak trochu tupé slepice. Ale - nesuď knihu podle obalu, žee. Jenomže pak děvčice otevřela ústa a děly se věci.


Jsem se s ním rozešla, nechtěl se mnou jet na dovolenou na... (dosaďte si libovolnou, pro průměrného českého občana cenově nedostupnou, destinaci).


Ježíš, no to néé, to je debil. No a jak to teď hodláš řešit? Měla by sis rychle někoho najít.

Jojo, už tak pokukuju, mám nějaké vyhlídnuté.

Super! Tak hlavně, prosímtě, musíš si najít nějakýho debílka, co bude mít prachy, bude je utrácet, a po všem ostatním ti může být víš co.

Rada k nezaplacení, slečny a ženy. Zapište si to za uši a šup šup, vyběhněte do ulic hledat prachaté debílky!

Z ulic se pak člověk docela lehko dostane třeba na zahradu. Úplně nejpřesněji do takové té zahrádkářské kolonie, kdesi na předměstí, kde důchodci pořádají úspěšně tajná dostaveníčka. Hromadná. Přesně tam máme v nejbližších dnech s Cecilem namířeno. Né, že bychom byli v letech zahradničících vrstevníků, to opravdu nikoli, ale jelikož jsem já z pidi vesničky (pokud se místu s třiceti domy dá právoplatně říkat vesnice), tak jsem Cecila naočkovala takovou tou vesnickou soběstačností.


A tak zjistil, že domácí vajíčka chutnají líp, jak ta z regálu. Dokonce i pažitka, která úspěšně (i přes sekačku jménem Špekomil) roste za oknem je prostě lepší, než ta kupovaná. Takže se vrháme na zahradničení i ve městě. Cecilův děda nám propůjčil jejich pruh v zahrádkářské kolonii a my se můžeme jít ztrapnit mezi léty a zimami ošlehané pěstitele profesionály. Bude to velká akce, to si pište. A pište si i to, že i já budu psát o následném fiasku. Nebo snad úspěchu? No, kdo ví.


Z kdovíkova jsem na nejlepší cestě do ještě většího kdovíkova. Jak jsem zmiňovala, byli jsme přes Velikonoce u mých rodičů. Naši i s bratrem byli na dva dny ještě odjetí na rybách. Je to takový rodinný koníček, kterému jsem se snažila vyhýbat zuby nehty - většinu času stráveného u vody jsem tedy četla, a musím říct, že to byly úžasné chvíle s knihami, obzvlášť pak přes léto. Teplo, voda, sluníčko, kniha, slast. Ale odbíhám. Jelikož naši nebyli doma, tak jsme se starali o rozsáhlý zvěřinec my s Cecilem. Přemýšlím, zda představovat všechny jmenovitě… ale to by to nikdo z vás nedočetl.

Takže to vezmu jen takto jednoduše - ovce kamerunské v počtu sedmi kusů (momentálně), králíci, slepice (nepočítaně), perličky, spousta králíků, morčata, čtyři kočky, tři psi, spousta králíků (fakt, jedno léto jsme měli sedmdesát kousků), korálovka královská (had, kdyby někdo nevěděl), achatina obrovská (šnek, kdyby někdo nevěděl), a želva nádherná (ta je vodní, kdyby někdo nevěděl). A to je asi všechno.


Omlouvám se těm, na které jsem zapomněla.


Ono to vlastně není ani tak moc zvířat, protože jich za mých základkových let bývalo ještě mnohem víc. Chovala jsem snad všechno, co šlo legálně koupit ve zverimexu. Křečky všech druhů, myšky všech barev, potkany, morčata, rybičky (i takové zubaté, které mi pak vyjedly akvárium), andulky, kanárky… dost toho bylo. Věříte mi, že teď už nevím, o čem jsem chtěla psát? Musím si to přečíst a snad mi to cvakne. (…..) Cvaklo! Jo jo jo. Jak naši přijeli, tak jsem se ptala mamky, jestli je jedna morčica (rozuměj samička morčete) skotná. U nás je totiž každé zvíře, které je "těhotné", skotné - jen aby bylo jasno v terminologii. Bylo mi řečeno, že jsem blbá, že jsou to dvě holky, a že ta rozetka je jen stará, a nejspíš proto je už trošku tučnější. Nezdálo se mi to, protože měla boky jako skříň, doslova. Sice ne tak hranaté, ale břuch měla opravdu velký. Ale tak když to jsou dvě samičky, tak je nereálné, aby jedna z nich byla v očekávání.
O to větší překvapení bylo, když mi mamka dva dny po našem odjezdu volá, že opravdu, ta rozetka má jedno mladé!

Zákonitě tedy ta stoprocentní samička, jak se dušovali ve zverimexu, která měla dělat společnost staré morčici, nebyla samička, ale sexuchtivý sameček. Už jsem po mamce loudila fotky, slíbila, že na druhý den mi něco pošle. Jenomže, na druhý den mi zvoní telefon a mamka hlásí, že samička-maminka umřela. Stoprocentně za to mohlo stáří a následný porod, u devítiletého morčete je to víc než jasné. Malý šušeň tedy zůstal na ocet a já jsem znásilňovala gůgl o informace o tom, jak uměle odchovat morče. Předem mi to bylo jaksi jasné - mléko pro koťata, stříkačku či lahvičku s malým dudlíčkem, každé dvě až tři hodiny k miminku vstávat, dělat čerstvé teplé mlíčko, nakrmit, vyměnit teplou vodu v termolahvi, a masírovat bříško. Dát pusinku a uložit ke spánku. Pochopitelně to bylo přesně tak, jak jsem si myslela. Nastudovala jsem ovšem pár dalších rad a předala je morčecí náhradní mámě. Morísek je zatím beze jména, je to asi sameček, je hladkosrstý a černo bílý. Teď mě napadlo, že by se mohl jmenovat Hyde. Má půlku hlavy černou a půlku bílou, to se skoro nabízí. Při nebližším telefonním spojení s rodnou hroudou to musím nadhodit. Každopádně, řádně papá a vypadá to, že to bude řádný mazel, což bude umocněno ještě tím, že to bude sameček. Což je super, tedy až na to, že to ve mně cuká, a najednou se chci moc moc vrátit do dětských let a mít opět to upovídané morčátko (protože mi nestačí uřvaný kocour, žejo). To je právě takový další kdovíkov. Kdo ví, jak to nakonec dopadne.


V příštím otravném vykecávání se vás můžu otravovat s informacemi například o tom, co všechno se mi podařilo doma uměle odchovat.

Anebo taky ne.



S ruměncem v oku a s cukem na líčku,
s krůpějí potu a s úsměvem v malíčku,

Vaše Tonka Bláznivá
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. dubna 2017 v 13:49 | Reagovat

Morčica se otelila. :-D

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. května 2017 v 18:01 | Reagovat

Přemýšlím, jak Ti to všechno okomentovat :-)
A asi to nedám, tak se předem omlouvám nějaké vynechané části, ke které nemám co dodat :-)
Ale jinak se mi při čtení honily hlavou různé zajímavosti a vlastní zážitky...
Třeba jak jsem se pokoušela nacpat želvu (suchozemskou) do její přepravky a ono to nešlo a nešlo.
Nešlo to asi proto, že jsme přepravku kupovali dvouleté želvičce a teď je z ní slušná patnáctiletá puberťačka, asi tak trojnásobně veliká.
Rozhodně větší, než ta přepravka, což mi na první pohled jaksi nedocvaklo :-)
Pak jsi mi připomněla naší cestu se psem, kdy mi ten blbounek spal u nohou, což slibovalo nebývalý luxus na mé straně a totální umačkání za mnou, na straně dětí.
Jenže ten pes nepoležel, neposeděl a u stěračů se mohl zbláznit.
Tipla bych, že na dítě máš natrénováno, ale na tři děti, z toho dva puberťáky, se, prosím, hned nevrhej :-)
Věř mi, to nenatrénuješ...
(Teď kus vynechám, páč bohatí debílci nejsou můj šálek kávy)
Morčítko Ti (Tvým rodičům) asi bude závidět moje nejmladší.
Já ne.
Já se třesu, protože ta moje princeznička si usmyslela, že bude sekat dobrotu, uklízet, pomáhat, učit se a neodmlouvat, aby k Vánocům mohla dostat zakrslého králíčka.
Já blb jí řekla, že to musí vydržet minimálně tři měsíce a ona už trénuje.
Vítám každý prohřešek a škodolibě upozorňuju, že takhle králíka nezíská.
Já králíčky ráda. To jo.
Právě až moc.
A obávám se, že náš blbopes ho bude taky milovat.
K sežrání...

No a už se těším na zvířátka :-)

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. května 2017 v 20:54 | Reagovat

Skvělé přezdívky pro domácí zvířectvo. Já svým lidským mláďatům zatím přišila jen Kazounka a Pošťuchu.

Jinak já si jednou koupila ve zveráku křečíka, samečka, mláďátko. Za dva týdny jsem našla v domečku šest miminek :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama